Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ježíš hovoří o Eucharistii

29. 4. 2008
ObrazekJen láska k duším činí mě vězněm v nejsvětější Svátosti. Jsem tam proto, aby všechny mohly přicházet a nalézat útěchu v nejněžnějším Srdci nejlaskavějšího Otce, nejvěrnějšího Přítele, který je nikdy neopustí.

Nejsvětější Eucharistie je vynálezem lásky… Avšak jak málo duší opětuje tuto lásku, která se vydává a stravuje pro ně! Bydlím mezi hříšníky, abych mohl být jejich životem, lékařem i lékem proti nemocem zkažené přirozenosti. A oni se mi odplácejí zapomínáním, urážkami a pohrdáním.

Ubozí, politováníhodní hříšníci, neodvracejte se ode mne… Ve dne v noci ve svatostánku bdím kvůli vám. Nebudu vám činit výčitky… Nevrhnu vám do tváře vaše hříchy, ale smyji je svou krví ve svých ranách… Nebojte se…, pojďte ke mně… Kdybyste jen věděli, jak vroucně vás miluji!

A proč vy, drahé duše, jste tak chladné a lhostejné vůči mně? Nejsou mi snad známy vaše rodinné starosti, domácí záležitosti a požadavky vašeho životního postavení? Nemůžete mi věnovat aspoň několik minut času, abyste přišly ke mně a dosvědčily mi tak vaši lásku a vděčnost? Nezaplétejte se ustavičně do zbytečných starostí – přijďte raději aspoň na několik okamžiků navštívit, přijmout a potěšit tohoto Vězně lásky.

Kdybyste byly tělesně slabé a nemocné, jistě byste si našly čas zajít k lékaři, aby vás uzdravil. Pojďte k Tomu, který je s to dát sílu a zdraví vaší duši, a udělte nějakou almužnu lásky tomu Božskému Vězni, který vás očekává, volá a touží spatřit u sebe.

Rozjímejte o bolesti, jakou bylo mé Srdce proniknuto, když donucen stravujícím ohněm lásky vynalezl jsem div lásky, nejsvětější Eucharistii. A když jsem patřil na ty duše, které budu sytit tímto nebeským Chlebem, nemohl jsem si nepovšimnout lhostejnosti, jakou tak mnoho jiných – zasvěcených duší i kněží – mne zraní v této Svátosti. Byli tak mnozí, kteří měli chladnout…, pomalu upadnout do pouhého zvyku – ba horší než do zvyku…, do únavy, zemdlenosti a krok za krokem do vlažnosti…

Přesto přece bdím a čekám ve svatostánku na takovou duši… doufám, že přijde a přijme mě…, že se mnou pohovoří důvěrně jako nevěsta – poví mi o svých bolestech, pokušeních a utrpeních – požádá mne o radu, poprosí o milosti, které potřebuje pro sebe i pro jiné… má snad někoho, kdo na ní závisí, nebo má některé duše ve své rodině, které jsou v nebezpečí, které jsou daleko ode mne…

Pojď, pravím jí, pohovořme si o všem zcela svobodně a důvěrně… Buď pamětliva hříšníků… Obětuj se na usmíření… Slib mi, že alespoň dnes mě nenecháš samotného… Pozoruj též, zdali mé srdce něco od tebe nežádá, abys je potěšila…

To je to, co od té duše a mnoha jiných očekávám… Avšak ona, když při svatém přijímání mne přijme, je roztržitá, unavená, nebo duchem jinde…, její mysl je zcela zaujata svým zaměstnáním – rodinnými záležitostmi – svými známými… nebo svým zdravím…, neví, co by mi řekla – je lhostejná, znuděná – touží, aby už mohla odejít…

Tak mne přijímáš, ó duše, ty, kterou jsem vyvolil a po celou noc se vší trpělivostí a láskou opatroval?

Ano, toužil jsem vroucně po jejím příchodu, abych si u ní odpočinul a mohl s ní sdílet její starosti…, připravil jsem pro ni nové milosti, ale ona je nechce…, neví, zač by měla prosit, nežádá si ani rady, ani pomoci… jen sama u sebe si stěžuje, aniž by mně aspoň slovíčko řekla… Vypadá to tak, že skutečně přišla jen ze zvyku, aby vykonala obyčejnou formalitu, nebo snad proto, že těžký hřích tomu nebránil. Ale to není láska, ani upřímná touha po úzkém spojení se mnou, která ji přinutila přijít ke mně. Ach, ta duše nemá tu jemnocitnou lásku, jakou jsem doufal v ní nalézt.