Africké Kibeho
Africkou zemi Rwandu navštívila nejen krvavá bratrovražedná válka, ale také bolestná Matka Panna Maria. Zjevovala se zde v době od listopadu 1981 do prosince 1983 v Kibeho v provincii Gikongoro. Je to nejchudší území této země. Matka Boží přišla právě sem, aby hmotnou chudobu vyvážila duchovním bohatstvím. Řekla zde lidem: „Miluji vás! Neopouštějte Kibeho!“ 15. srpna 2001 prohlásil biskup Augustin Misago: „Toto místo má být pokládáno za svaté a má se stát poutním místem.
Rwandští biskupové zahájili pouti oficiálně 15. září 2001 na svátek Panny Marie Bolestné. Toto datum také připomíná růženec k sedmi bolestem Panny Marie, který se modlili biskupové s věřícími při památníku obětem genocidy. Tím památníkem je kostel, který byl v roce 1994 zničen, spálen. Bylo zde přítomno mnoho věřících, řeholníků z různých diecézí Rwandy, Burundi, Konga i Evropy. Z těch, kteří masakry přežili, si všichni vzpomněli na to, co řekla „Nyia wa Jambo“ (Matka Slova) Marii Claire a Natálii. Ano, byly okamžiky, kdy Matka Boží plakala a ukázala dívkám krev, která ve Rwandě poteče.
Po procesí byla sloužena mše svatá na místě zjevení. Kázání pronesl biskup Frederic Rubwejanga, biskup z Kibunga a předseda teologické komise, která studovala případ v Kibeho. Matka Slova řekla, že křesťan musí být nejen ochoten nést svůj kříž, ale že musí pomáhat v nesení kříže také bližním. Když předpověděla katastrofu, která měla navštívit Rwandu, nechtěli věřící ani sami vizionáři věřit, že k něčemu takovému dojde, protože v zemi vládl mír. „Kdybychom byli Matku Boží ihned poslechli,“ řekl biskup, „nebylo by došlo k vraždění.“ I když byla Kibeho oblast, kde se v roce 1994 velmi vraždilo, podle názoru biskupa někteří lidé se zachránili právě díky poselství: „Jsou lidé, kteří zemřeli ve své víře a naději, protože se ptali svých katanů, zda se ještě smějí pomodlit.“
Biskup Bubwejanga si přeje, aby lidé nepropadali zoufalství, nýbrž aby se znovu dali do práce na sjednocení rwandského lidu. „Ti, kteří se dali zviklat, nejsou dětmi Panny Marie,“ skončil biskup své kázání. Arcibiskup z Gigali Monsignore Thadé Ntihinyurwa pozval křesťany, aby se opět vrátili na cestu modlitby, protože „modlitba vede k lítosti, lásce a odpuštění“. Pro něho je toto místo zjevení místem spásy. Biskup z Gikongora Monsignore Kimaso prohlásil, že nyní jsou oficiálně zahájeny poutě do Kibeho především z Rwandy. Brzy zde bude vystavěna kaple, prohlásil tehdy. Novým duchovním správcem zde byl jmenován P. Petr Barikudemde. Události v Kibeho přispěly k tomu, že nyní se v naší Církvi projevil nový zápal. Mnoho křesťanů, i mládeže a intelektuálů, se opět vrátilo k náboženské praxi, někteří vlažní se stali horlivými a smířili se s Bohem i s lidmi. Při této pouti jsme viděli mezi poutníky i poslance rwandského Národního shromáždění, státní sekretáře a mezi nimi paní Drocelu Mugorewera, státní sekretářku z ministerstva zemědělství, znovuosídlení a životního prostředí. Po mši svaté nám řekla, že modlitba není pro politiky žádnou překážkou, nýbrž že když se tyto autority především na veřejnosti modlí, mohou lépe plnit své povinnosti. Byli zde prefekti různých provincií, starostové, ale i zástupci policie a armády.
Studenti z národní univerzity vytvořili různé skupiny zorganizované jako hnutí, někteří přišli pěšky ze vzdálenosti 30 km. Všechny spojovala atmosféra modlitby, růžence, mariánských písní, chvály… Pouti do Kibeho jsou projevem vyslovené mariánské úcty. Velmi na mne zapůsobil P. Janvier Gasore, který je zpovědníkem mariánského kněžského hnutí a přišel do Kibeho pěšky ze vzdálenosti 170 km, kterou urazil za tři dny! Během modlitebního bdění nám řekl: „Nemám slov, abych popsal krásu Panny Marie. (…) Co by mě mohlo zdržet od toho, abych se k ní utíkal, když pomohla již prvním apoštolům?“ Jeho slova podávala svědectví o jeho lásce k Panně Marii a k celé Církvi. On pochopil a přijal výzvu Panny Marie k obnově Církve: „Vyzývám vás, abyste byli vždy věrnými kněžími, svědky jednoty a lásky. (…) Vykonávejte svou službu s radostí a nadšením. Rozdávejte všem světlo Kristovo a světlo evangelia, buďte služebníky lásky a svatosti. Skrze vás bude Církev zářit novým světlem pro všechny, kteří žijí ve vašem národě“ (Poselství z 3. 9. 1991).
Zjevení
Panny Marie vyvolalo nový rozkvět mariánské úcty a přivedlo mnoho věřících k
tomu, že se denně modlí růženec a rozjímají o jeho tajemstvích, a tak si opět
připomínají pravdy víry. Tím způsobem Matka Boží uskutečňuje ve Rwandě své
mateřské dílo pro triumf svého Neposkvrněného Srdce. Tak psal před dvěma roky
Montagana B. Steven z Rwandy. Na místě byla mezitím vybudována nikoliv kaple,
ale kostel, neboť na tomto místě se jedná o událost velkého významu. Soudí tak
P. Gianni Spreva, pasionista, který podrobně prostudoval případ Kibeho a napsal
o něm knihu Zjevení Madony v Africe: Kibeho, která byla vydána v nakladatelství
„Shalom“. „Jsou to první mariánská zjevení, která se uskutečnila na africkém
území,“ říká P. Gianni. Byla potvrzena v okamžiku velmi kritickém pro černý
kontinent, ale mají hluboký křesťanský význam.
Papež a Církev se dívají na
Afriku s velkými nadějemi. P. Gianni Spreva má 53 let, má doktorát teologie a
patristických věd a je expertem v oblasti mariologie. Založil mariánskou
náboženskou společnost „Mariánské společenství – oáza míru“, která má již
třicet sídel po celém světě. P. Spreva pokračuje: „Tyto události mají zcela
konkrétní význam. Jsou nadpřirozenou pomocí, která přichází, aby dala pokyny a
znamení pro pochopení a rozluštění událostí. Maria je opravdovou Matkou lidí. V
průběhu dějin vždy usilovala o to, aby své děti uchránila od utrpení, pohrom a
bloudění. To je smysl jejích zásahů. V roce 1981 byla Rwanda malou chudou zemí,
která žila v pokoji. Nikdo si nedokázal představit, k jak dramatickým událostem
zde zakrátko dojde. Panna Maria to věděla a přispěchala, aby zabránila nebo
alespoň zmírnila prolévání krve. Je třeba říci, že to nejsou »předstíraná«,
nýbrž pravá zjevení uznaná Církví na závěr dlouhého a přísného procesu zkoumání
a šetření. Místní biskup Augustin Misago prozkoumal všechny dokumenty a akta
tohoto procesu a prohlásil, že tato mariánská zjevení jsou pravá a autentická.“
Můžete krátce popsat, jak ke zjevením došlo? Všechno začalo 28. listopadu 1981 v jednom studentském internátě vedeném řeholními sestrami. Bylo 12.35 hod. Chovanky byly v jídelně. Alfonsa (16 let) obsluhovala své kolegyně u stolu, když zaslechla hlas, který ji volal: „Moje dcero, pojď sem!“ Hlas přicházel z chodby, která vedla k jídelně. Alfonsa se otočila tím směrem a viděla mladou ženu nepopsatelné krásy. „Kdo jsi?“ zeptala se překvapená a dostala odpověď: „Ndi Nyiina Wa Jambo,“ tj. „Jsem Matka Slova.“ Řekla ještě: „Přišla jsem, abych tě ujistila, že jsem vyslyšela tvé prosby. Chtěla bych, aby tvé spolužačky měly více víry, protože nevěří dostatečně.“ Ústav hostil 120 dívek rozdělených do tří tříd, ve kterých se připravovaly pro práci sekretářek a učitelek základních škol. Vedly je tři sestry, které byly také učitelkami. Ostatní vyučující byli laici: jedna žena a pět mužů. Neměli zde kapli. Nebylo zde cítit skutečně zbožné klima. Jak reagovaly chovanky a sestry? Myslely, že Alfonsa je hysterička nebo že je obětí halucinací. Nikdo nebral vážně to, co říkala, a ona tou situací velice trpěla. Prosila Pannu Marii, aby se ukázala také jiným dívkám, aby tak mohly uvěřit, a Panna Maria souhlasila.
Večer 12. ledna se
Madona zjevila Natalii Mukamazimpace, které bylo 17 let. Ale ani to
neodstranilo skepticismus. Alfonsa prosila dále a Maria souhlasila. 2. března
se zjevila Marii-Claire Mikangango, která měla 21 let. To rozhodlo.
Marie-Claire byla největší skeptičkou a vzhledem ke svému věku ovlivňovala
chování ostatních dívek. Když i ona vyprávěla, že viděla Panu Marii, všechny
uvěřily. Od toho okamžiku začaly všechny věnovat pozornost těmto fenoménům.
Jaké pleti byla Madona? To je obzvláště důležité. Nebyla ani bílá ani černá. Vizionářky se shodovaly, že to byla mladá krásná žena sametové pleti neurčité barvy, měla tedy fyzické charakteristiky, které ji nezařazovaly do žádného etnika, jako by chtěla mít charakter osoby, která nepatří jen jednomu národu nebo rase.
Všechna nadpřirozená zjevení, která se zkoumají a ověřují, mají zpravidla určitý význam a poselství, která zanechávají věřícím: jaké je poselství zjevení v Kibeho? Poselství, která zanechala Madona vizionářům v Kibeho, nejsou určena jen rwandskému národu. Svatá Panna to řekla výslovně Marii-Claire: Když se někomu zjevím a hovořím k někomu, chci se tím obrátit k celému světu. Proto poselství z Kibeho je poselstvím pro celý svět. Je to poselství velmi naléhavé a upřímně míněné. Poselství, které vyjadřuje velkou starostlivost. Panna Maria v Kibeho hovoří o světu bez Boha, který nemá mír, protože nedbá na duchovní hodnoty. Nepotlačuje je, ale ignoruje. Panna Maria říká, že přišla, aby potěšila své děti a vyzvala je k jednotě a pokoji skrze obrácení, modlitbu, pokání a účast na Kristově umučení. Představuje se jako „Bolestná Panna utrpení“.
Během zjevení dala Panna Maria spatřit některé
události a pohromy, které pak postihly zvláště Rwandu. To je pravda. Během
zjevení 15. srpna 1982 měly vizionářky jasné vidění toho, co se stalo o několik
let později v jejich zemi. V ten den byla „Paní“ velmi smutná. Alfonsa řekla,
že viděla její slzy. A také chování vizionářek bylo jiné než jindy: plakaly,
chvěly se strachem. Zjevení bylo výjimečně dlouhé, trvalo osm hodin. Dívky
vyprávěly, že viděly „řeku krve“, osoby, které se vzájemně zabíjely, opuštěné
mrtvoly, o které se nikdo nestaral a nikdo je nepohřbil, otevřenou propast,
strašnou podívanou, useknuté hlavy. Co se pak stalo ve Rwandě, jedině potvrdilo
toto strašné vidění. Když v zemi propukla občanská válka mezi různými kmeny
tutsiů a hutů, byly to strašné ukrutnosti. 7. dubna 1994 asi 20 000 umírněných
tutsiů se uteklo právě na místo, kde došlo ke zjevením a kde byla malá kaple,
která je připomínala, a všichni byli zmasakrováni. Další rok přišli k moci
tutsiové a začaly odvety. Do Kibeho se utekli hutuové, kterých byly
desetitisíce. Byl zde zřízen velký uprchlický tábor pro 250 000 osob. 18. dubna
1956 sem vtrhlo vládní vojsko ovládané tutsii, kteří několik dní stříleli po
utečencích. Nikdo neví, kolik osob tu zahynulo. Tehdy byly cesty zality krví
jako ve vidění, které měly dívky před čtrnácti lety.
Účastnil jste se posvěcení
nové svatyně na místě zjevení. Při té příležitosti jsem doprovázel kardinála
Crescenzia Sepe, prefekta Kongregace pro evangelizaci národů, kterého sem
vyslal Svatý otec, aby posvětil novou svatyni. Byli přítomni rwandští
biskupové, apoštolský nuncius, dvě stě kněží a mnoho poutníků, kterých bylo
kolem 100 000; byl jsem také svědkem mimořádné události – zázraku.
Můžete ho
popsat? Bylo 10 hodin dopoledne. Právě začal průvod, který směřoval k nové
svatyni, aby byla posvěcena. Bylo již velmi teplo. Náhle začal někdo volat,
abychom se podívali na slunce. V okamžiku všichni obrátili pohled k nebi a
procesí se zastavilo. Před naším zrakem se odehrávala neobyčejná podívaná.
Slunce, které je zde ve Rwandě v ranních hodinách neobyčejně prudké, umožnilo,
abychom se na ně dívali, aniž by to jakkoliv zatěžovalo zrak. A vedle slunce
bylo možno vidět jiné těleso, o něco menší jako měsíc, které zářilo a tančilo
kolem slunce ve třpytu tisíce barev. Byla to fantastická scéna nepopsatelné
krásy. Všichni to viděli, někteří fotografovali a filmovali. Celý jev trval asi
osm minut. To byl dostatečný čas, aby bylo možno vyloučit jakýkoliv druh
sugesce a aby bylo možno konstatovat jednotlivé podrobnosti a zhodnotit jejich
význam. Jednalo se zcela jistě o „znamení z nebe“, podobně jak tomu bylo ve
Fatimě 13. října 1917. Madona nám chtěla dát na srozuměnou, že je s námi v
tento slavný den. Rozhovor vedl Renzo Allegri. Podle zahraničních pramenů.