Jdi na obsah Jdi na menu
 


Srdce, které čeká na důvěru a lásku

24. 6. 2010

ObrazekKdybychom vzali srdce všech matek, které žily od dob Adamových, a dali jejich lásku, kterou do nich Bůh uložil, na jednu misku vah a na druhou misku lásku Srdce Ježíšova, přesvědčili bychom se, že vedle jeho lásky všechna lidská láska vlastně nezasluhuje ani toto jméno. Proto:

Vložíme-li do Ježíšova srdce všechno utrpení a trpkosti, v okamžiku se všechno uklidní.

Jděme k Ježíšovu srdci s krvácejícími ranami našich chyb a slabostí – On je uzdraví.

On sám řekl blahoslavené matce Marii Ponnetové: „Víra a důvěra uvolňují mé ruce pro pomoc duši. Pak se k ní vrhám s přemírou své lásky…, se svou zaplavující láskou…, s účinky své lásky.“

Jeden mladý řeholník, který již přijal jáhenské svěcení, si jednoho dne stěžoval svému duchovnímu vůdci na své ubohosti a lidské slabosti. „Dobře,“ řekl zkušený zpovědník, „dnes máte vystavit Nejsvětější Svátost k adoraci. Je to tak?“ – „Ano, můj otče.“ – „Tak dobře. Svažte všechny své ubohosti a lidské slabosti do jednoho balíku a položte ho na trůn, na který postavíte monstranci. A pak řekněte prostě a jednoduše: »Můj Pane, tak budeš stát o něco výše.«“

Udělejme to také tak. Pověřme našeho svatého anděla, aby tam položil balík našich každodenních ubohostí a ať naším jménem řekne Pánu: „Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro zásluhy Tvých svatých ran!“ Balík ať je současně zlatým povýšením naší důvěry, na kterém Ježíš s radostí spočine.

Ježíšovu Srdci si stěžujeme na naši vnitřní malátnost způsobenou zklamáním v povolání – vnitřní utrpení, pokušení. On nás potěší hlasem své otcovské lásky: Ty si stěžuješ?

Nemusí snad být pšeničné zrno pomleto, aby z něho bylo těsto na hostie? Nemusí být hrozen rozlisován, aby byl hoden stát se obětním vínem? Vzmuž se! Moje milost vykoná všechnu práci. Když se mi duše zcela bez výhrad zasvětí, nesmí se děsit toho, že bude jako zrno a hrozen rozemleta a vylisována, aby pak byla schopna něčeho velikého, co ON chce skrze ni uskutečnit. Máme v životě tolik hmatatelných důkazů Ježíšovy lásky a péče o naše duše, stejně jako o naše pozemské blaho. Je třeba se jen trochu lépe dívat a poznáme, jak velice nám prokazuje své milosrdenství, před kolika nebezpečími těla i duše nás uchránil, z kolika nebezpečí nás vytrhl, při kolika příležitostech nás ochránil, kolik měl s námi trpělivosti a ohledů, kolik osvícení a povzbuzení k dobrému nám seslal, jak mnoho krásných darů ducha a srdce, a my jsme sami ze sebe schopni ho jen urážet. Jak často jsme to již udělali! A ON nás i tehdy, kdy jsme se z vlastní vůle vytrhli z jeho milující ruky, opět vzal ve své dobrotě a slitovnosti do svých rukou a nepřestává nám dávat svou lásku a své milosti. Jak mnoho máme důvodů pro to, abychom do něho vložili všechnu svou důvěru! A my důvěřujeme tak málo. Zasloužíme si Pánovu výtku: „Malověrní, podívejte se na nebeské ptactvo. Nesejí ani nežnou, neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Nejste snad více než oni?“

Proto důvěřujme lásce

• Při všech pozemských potřebách a starostech: On se podivuhodně postará, když naší starostí bude jen plnit Boží vůli. „Hledejte nejprve Boží království…“

• Při všech našich ubohostech a slabostech: Já sám jsem slabý, ale s Ježíšem jsem silný. Já jsem chudý, ale s Ježíšem budu bohatý. Jsem hříšník, ale s Ježíšem se stanu svatým. Jsem nic, ale s Ježíšem jsem všechno.

• Při všech úzkostech a pokušeních: Kdo důvěřuje Ježíšově lásce a moci a ochraně jeho božského výtahu, ten vyjede až k dokonalému a dětskému odevzdání do Božího zalíbení.

„Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody“ (Jer 17,6–8).

Nést mu vstříc toužící lásku. Jsme vyvoleni, abychom toužili zadostiučinit, abychom přinášeli náhradu. K tomu nepotřebujeme žádné mimořádné věci. Stačí věrnost v malém! Když jsme z lásky k Bohu věrní v malém, stoupá každý dar jako smírný dar až k nebi.

Slavný malíř Michelangelo pracoval na jedné soše, když ho navštívil jeden přítel a nějakou dobu se díval na jeho prácí. Po několika týdnech přišel znovu a viděl, že socha stojí v mistrově ateliéru stejně nedokončená jako při poslední návštěvě. „Ty jsi na tom nic neudělal,“ řekl. – „Ale ano! Tady tu stranu jsem vyhladil, čelu jsem dal ušlechtilejší klenbu, trochu jsem změnil horní ret.“ – „Ale ve velkém už jsi neudělal nic. To jsou všechno jenom maličkosti.“ Velký mistr se dal do smíchu: „Ano, to jsou maličkosti!

Přece jen ten, kdo si všímá maličkostí a věnuje jim potřebnou pozornost, může udělat něco dokonalého. A dokonalé dílo, můj příteli, tak jak jsou na to lidé ode mne zvyklí, není nakonec žádná maličkost.“ Jen velký mistr vytrvá u takových maličkostí, aby nakonec daroval současníkům umělecká díla. Maličkosti všedního dne pokládat v duchu pokání za to nejdokonalejší, není to právě ona věrnost v malém? Je to ona pečlivost v každé věci, které sice samy o sobě nezpůsobí velkou škodu, ale mají velký význam pro náš duchovní pokrok.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Petr, 28. 1. 2012 21:26)

Děkuji za Vaše slova i modlitby.

Pro manžela autorky těchto stránek

(Helena, 14. 1. 2012 22:01)

Právě jsem přečetla Váš vzkaz, že Vaše žena je již u Pána. Přiznám se, že i mně vhrkly slzy do očí. Měla jsem moc ráda tyto stránky a byly pro mne inspirací pro duchovní život. Hned jsem poklekla a za Vaši paní se pomodlila. Věřím, že si získala pro svou duši mnoho zásluh pro věčný život a že Vaše vzájemná láska bude teď ještě hlubší a obohacená o její přímluvnou moc u Pána za Vás a Vaši rodinu. Pán ať Vás těší ve Vaší bolesti a jednou dá blažené shledání v nebi...