Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mystérium svobody člověka

11. 6. 2007

Takové je mystérium svobody člověka, praví Bůh,
a mé vlády nad ním a nad jeho svobodou.
Podpírám-li ho příliš, ohrožuji jeho svobodu.
Nepodpírám-li ho dosti, ohrožuji jeho spásu.

Svoboda tohoto stvoření je na světě nejkrásnější odlesk
Svobody Stvořitelovy. Proto se o ni zajímáme,
proto jí přikládáme takovou cenu...

Když jste jednou zakusili, co je to být milován svobodně,
každé pokoření ztrácí chuť.

Když jste jednou zakusili, co je to být milován
lidmi svobodnými, klanění otroků vám neříká nic.

Když jste viděli svatého Ludvíka na kolenou,
nemáte už nejmenší touhu uvidět
otroky Orientu ležící na zemi,
jak široké tak dlouhé ležící na břiše na zemi.

Být milován svobodně, nic nevyváží tuto váhu,
nic nevyváží tuto cenu.

Když mě svatý Ludvík miluje,
vím, chápu, co je to být milován.

(A to je vše.) Zajisté i on se bojí Boha,
ale je to vznešený strach, přeplněný, přetékající,
všecek nabitý láskou, jako plod tekutou šťávou.

Ani stopy v tomto vznešeném strachu
po ošklivé bázni a po škodlivé a nízké zbabělosti.

A když mě miluje, je to pravda,
a když říká, že mě miluje, je to pravda,
a když říká, že by raději
byl malomocný, než aby upadl do smrtelného hříchu
(tolik mě miluje), je to pravda,
vím, že u něho je to pravda.

Není to pravda jen proto, že to říká.
Je to pravda, neboť je to pravda.

Neříká to proto, že to působí dobře,
neříká to proto, že to viděl v knihách,
ani že mu to řekli, aby to pověděl.

Říká to, protože je tomu tak.

Miluje mě tímhle způsobem. Miluje mě takhle.

Svobodně.

Zárukou u lidí tohoto druhu je mi to,
že pan de Joinville (kterého tolik miluji přese vše),
který je také francouzský šlechtic
a který by naopak raději spáchal třicet smrtelných hříchů,
než aby se stal malomocným
(třicet, nešťastník, kterak neví, co říká!)
vůbec se neostýchá říci, co si myslí...

Svoboda slova u toho,
který raději nechce riskovat ránu malomocenství
než upadnout do smrtelného hříchu,
ta mi zaručuje svobodu slova u toho,
kdo miluje raději malomocenství
než smrtelný hřích.

Jak si říkají pravdu mezi sebou,
tak říkají pravdu i mně.

A jako šlechtic nebojí se odporovat králi, ba i světci,
(kterého tolik miluje, kterého si tolik váží,
pro kterého by se dal zabít)
tak – přiznávám to – někdy se neobávají odporovat mně.

Mně Králi, mně Svatému.

Ale milují mne, milují mne.

Váží si mne. Dali by se zabít pro mne.

Zaručuje mi to i jejich peprná svoboda.

Jejich svoboda slova, jejich svoboda jednání.

Tito svobodní lidé
dovedou lásce dát jistou hořkou příchuť,
jistou vlastní příchuť a tato svoboda
je nejkrásnější odraz, jaký lze najít na světě...

A také když svatý Ludvík padá na kolena,
na dlaždicích v Sainte-Chapelle,
na dlaždicích v Notre-Dame,
je to člověk, jenž padá na kolena,
není to loutka, není to panák...

A když mi přiznává mou cenu,
to znamená, když přiznává, že jsem Bůh,
přiznává mi to hlava lidská,
svatá hlava francouzská.

A Joinville též, Joinville,
na nějž nesmíme zapomínat,
miluje-li mne (neboť mne také miluje),
dává-li se (neboť se dává také)
a dává-li mi své srdce,
ví, čím je, kým je,
ví, jakou má cenu, ví, jakou má váhu, ví, co dává,
ví, co přináší,
a já to vím také.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář